↑ Return to Archeologický výzkum

Print this Stránka

Doba kamenná

Doba kamenná je nejdelším úsekem pravěkých dějin lidstva. Začíná, když člověk poprvé začal používat kámen k výrobě nástrojů, a končí s objevem bronzu. Dělíme ji na menší úseky, a to na starší dobu kamennou (paleolit), mladší (neolit) a pozdní (eneolit). Starší doba kamenná (paleolit) představuje nejstarší periodu ve vývoji lidské civilizace. Během jejího trvání, jež odhadujeme na cca 1 milion let, se člověk se svými fyzickými a psychickými vlastnostmi formoval, až se na prahu mladého paleolitu dotvořil v jedince, který je v zásadě podobný příslušníku dnešní populace. Přírodní prostředí v této epoše lidstva bylo ovlivněno střídáním studených a teplých období. Až v závěru předposledního chladného období se na území našeho státu začala rozvíjet chladomilná fauna, reprezentovaná mamutem, srstnatým nosorožcem a stády sobů a koní. Na základě jednotlivých typů nástrojů vyštípaných ze k tomu účelu vhodných kamenných surovin (nejlépe se hodily silicity známé pod obecně používaným názvem pazourek) se vydělují jednotlivé kultury starého, středního, mladého ale i pozdního paleolitu (od mladého paleolitu k těmto artefaktům řadíme rovněž nástroje a zbraně zhotovené z kosti). dobakamenna1 Sporadické nálezy silicitových (pazourkových) nástrojů doprovázené ve dvou případech kostmi mamuta můžeme podle jejich typového zařazení přiřadit ke kultuře mladého paleolitu, a to gravettienu, pro kterou se na Moravě používá označení pavlovien. Její hmotnou náplň reprezentují radla, hroty s otupeným bokem a hojně zastoupené kostěné nástroje. Jejich výrobci se živili lovem zvěře, hlavně mamuta, což potvrzují i doklady nalezených klů, objevených na blučinském katastru. Zesnulé pohřbívali již jednotlivě nebo ve skupinách do hrobových jam a své estetické cítění projevovali ve figurální plastice (dokladem je věstonická venuše) a v rytinách a ornamentech, provedených na zvířecích kostech. Na počátku 5. tisíciletí př. n .l. na území velké části Evropy přichází nové obyvatelstvo, které jak ve všech evropských regionech, tak i na Moravě v krátké době kolonizuje terény se sprašovými půdami a později osidluje i výše položená místa. Podle typické výzdoby na keramice, označujeme nově příchozí obyvatele jako příslušníky lidu kultury s lineární keramikou. Nositelé zmíněné kultury přišli na evropské teritorium z oblasti "úrodného půlměsíce", jehož centrum se nacházelo na území dnešní Palestiny, Jordánska a Sýrie, zasahovalo na sever až do střední Anatolie, na východě až po oblasti Černého moře, Kavkazu a Kaspického moře, na jihu po obou stranách pohoří Zagros až k Perskému zálivu. Díky velmi vhodným přírodním podmínkám v této oblasti došlo brzkému pěstování obilovin a k domestikaci zvířat, především ovce a kozy (teprve později byl domestikován tur). Zemědělství a chov dobytka znamenaly převratný přelom ve vývoji lidstva, neboť tím byly natrvalo zajišteny podmínky pro jeho existenci. Člověk je od té doby přinucen setrvávat dlouhodobě na jednom místě, kde je nucen budovat stálá sídla a v zájmu zajištění obživy pro všechny členy rodové společnosti provádět záměrné zásahy do okolní krajiny (např.mýcení lesů). Uchování potravin a zemědělských přebytků vyvolalo nutnost objevu keramiky, která podléhala postupem času výzdobným a typovým změnám, na jejichž základě se nyní vydělují jednotlivé archeologické kultury. Výstavba sídlišť si zase vyžádala používání do té doby neznámé broušené a vrtané kamenné industrie. Nadále se využívá štípaná kamenná industrie, kde se objevují zcela nové typy nástrojů, jakými jsou srpové čepele, jejichž vznik je podmíněn zemědělskou činností. Dále dochází k objevu textilnictví, neboť bylo potřeba zpracovávat záměrně pěstovaný len i vlnu. Výše uvedené jevy v hlavních rysech charakterizují mladši dobu kamennou (neolit), chronologicky vyplňující období mezi léty 4800 až 3500 př. n. l. Základním článkem neolitické společnosti byla matrilineární velkorodina, jejíž původ byl odvozován or rodového předka (zidealizované postavení matky). Jak vyplývá z předchozího textu, jsou počátky neolitu ve středoevropském prostoru spojeny s příchodem tvůrců kultury s lineární keramikou, jejíž osídlení je na Brněnsku bohaté. Tak je tomu i na katastrálním území Blučiny, kde byly pozůstatky sídlišť zjištěny na pěti lokalitách. V roce 1945 byly dokonce na lokalitě Nivky objeveny dva kostrové hroby. První obsahoval kostru dospělého muže ležícího naznak s rukama podél těla, u něhož byla nalezena kamenná sekerka a pozůstatky zvířat (tchoře, bobra a skotu). V druhém hrobě byly zjištěny pozůstatky tří jedinců, a to dospělého muže (pohřbeného opět v poloze naznak) a dospělé ženy, jejíž skelet spočíval na pravém boku a nohy byly mírně pokrčené. Mezi oběma dospělými jedinci se nacházela kostra jeden a půl ročního dítěte, pochovaného v natažené poloze. Uvedené kostry byly posypány červeným barvivem. V blízkém okolí mužské lebky a nad hrudníky všech koster byly nalezeny jednotlivě nebo ve skupinách válečkovité korálky, zhotovené z šedého vápence, z jemnozrného bílého mramoru a ze snadno zvětrávajících slínovcitých sedimentů a lastur. Po vyzvednutí dětské lebky a po odstranění hlíny kolem levé skráně mužské lebky a krčních obratlů se objevilo cce dalších 200 ks těchto korálků, seřazených v pěti řadách směřujících od brady podél skráně k temeni lebky, o niž byl opřen srnčí parůžek (růžicí k lebce a hlavní výsadou ke stěně hrobu). Podle uvedené nálezové situace J. Dezort soudí, že "jde o pokrývku hlavy s našitými řadami korálků nebo i límec či bohatě členěný náhrdelník". Celkový počet těchto se odhaduje přes 400 ks. Bezprostředně za lebkou dítěte se našly ještě dvě silicitové čepele a hromádka zvířecích kostí. Příslušnost daného hrobového celku ke zmíněné kultuře potvrzují dva zlomky keramiky. Další dva skelety byly nalezeny při stavbě jímky tehdejšího JZD. Nezachovávaly však anatomickou stavbu, což nás vede k myšlence, že oba zemřelí byli s největší pravděpodobností pohozeni do sídlištní jámy. dobakamenna2 Po kultuře s lineární keramikou následovala kultura s vypíchanou keraminlou, jejíž název je odvozen od výzdobné techniky používané na nádobách. Ta se totiž prováděla před vypálením jednotlivých keramických tvarů vícehrotým kostěným či dřevěným nástrojem, jehož pracovní část pak určovala tvar a souběh vpichu. O struktuře sídlišť a pohřebním ritu této druhé neolitické kultury nemáme ucelených představ. Ve srovnání s předcházejícím je patrná nižší hustota osídlení na území Brna a jeho blízkého okolí, což je patrné i na blučinském katastru, kde pozůstatky osídlení byly dosud zjištěny pouze na dvou lokalitách, a to v trati Horní Kolberky a Dolní, event. Spodní Kolberky. Na prvně jmenované lokalitě bylo sondážním výzkumem v r. 1965 zachyceno sedm sídlištních objektů, jejichž nálezový fond můžeme podle výzdobného dekoru na zlomcích keramiky datovat do třetí vývojové fáze. Mezi keramickými zlomky je i torzo unikátní antropomorfní nádoby, první nález svého druhu na Moravě. Na druhé lokalitě naznačují existenci sídliště fragmenty keramiky získané povrchovým sběrem. Hroby tvůrců dané kultury jsou v moravském prostředí velmi vzácné, v literatuře se uvádí pouze pět lokalit. Mezi citované naleziště patří i Blučina, kde byla v roce 1965 v již zmiňované poloze Horní Kolberky objevena kostra dítěte, zemřelého brzy po narození, ležícího na levém boku hlavou k SZ a nohama k JV. Hrobovou jámu se nepodařilo vymezit. Výbavu zemřelého tvořil kamenný drtič a polovina kolečkovitě obroušeného střepu s provrtem a malý rohovcový úštěp. Závěrečný úsek neolitického období na Moravě představuje osídlení lidem kultury s moravskou malovanou keramikou. Na základě bohatých archeologických výzkumů prováděných v nedávné době, máme lepší představy o sídlištích tohoto lidu. Osidluje, tak jak bylo obvyklé i u předchozích neolitických kultur, nížinné polohy s orientací JV a JZ, nacházející se v těsné blízkosti vodních zdrojů. Zvláštností jsou pak nížinné osady s opevněným areálem, jak je známe z řady moravských lokalit. Intenzita osídlení je velká. Z blučinského katastru nemáme mnoho nálezů, ale odtud pochází velká sídlištní jáma, odkrývaná a zkoumaná v roce 1953 a 1955 na Cezavách. Při jejím výzkumu byla ve středu této jámy obnažena nahromadělina kostí a čtyř lidských lebek. Patřily nedospělým jedincům zemřelým ve věku: 1,5 roku, 3 až 8, 7 a 16 až 17 let. Na spodní čelisti nejstarší osoby byly při antropologickém šetření zjištěny četné řezy svědčící o snaze oddělit od dané kosti úpony jak vnitřního, tak vnějšího žvýkacího svalu. Podobné řezy a stopy po tlučení tupým předmětem byly rovněž zaznamenány na přelámaných lidských a zvířecích kostech. Pod těmito kostmi a lebkami byly nalezeny stopy ohniště s vrstvou uhlíků a s vypálenou hlínou. Vedle kosterních pozůstatků byla získána kolekce zlomků z rozličných nádob, které nám umožňují datovat nélezový celek do mladšího období vývoje kultury s moravskou malovanou keramikou. Zjištěné stopy po odřezávání svalových úponů na mandibule a svaloviny na fragmentech dlouhých lidských kostí a stopy po roztloukání těchto dlouhých kostí tupým předmětem jsou dokladem antropofágie neboli lidojedství, tj. pojídání lidského masa, vniřností a kostní dřeně z rituálních důvodů. Jedná se o jev, který není již v neolitickém období tak častý. Na mladoneolitické tradice navázal vývoj v pozdní době kamenné (eneolitu), jež v absolutních datech zahrnuje dobu od poloviny 4. tisíciletí do počátku 2. tisíciletí př. n. l. Život tehdejší společnosti v základě zcela změnil nový objev, a to vynález oradla taženého párem dobytčat, jež způsobil převrat v technologii zemědělské výroby, což mělo za následek další rozvoj chovu dobytka a vznik nových sídlištních forem. To vše si zákonitě vynutilo nejen novou organizaci společnosti, ale i rodiny, do jejíhož čela se v obou uvedených případech dostává muž uplatňující svou fyzickou sílu při zabezpečování výživy, při stavbě opevněných sídlišť (hradisk) ale také při rozvoji kovolitectví, pro jehož zdárný další průběh je nutné zajišťovat přísun suroviny získané těžbou v dolech. Zajímavé je zjištění, že oproti předcházejícímu období osídlení blučinského katastru není v eneolitu tak intenzivní, doklady přítomnosti člověka jsou zde známy až z jeho závěrečného úseku. Tehdy osídlily území střední Evropy nositelé kultury se šňůrovou keramikou a kultury se zvoncovitými poháry. Příslušníci prvně jmenované invazní skupiny přišli do střední Evropy z východu a jejich materiální kulturu známe pouze z hrobů překrytých mohylovými násypy, které však v průběhu následujících věků byly zničeny intenzivní zemědělskou činností. V červnu roku 1982 byl při hloubení fekální jímky v poloze Horní Kolberky rozrušen kostrový hrob, jehož obsah zachránil St. Šiller, pracovník MZM v Brně (blučinský občan). Výbavu zemřelého tvoří velký džbán dřevohostického typu, kostěné dláto (zhotovené z promixní části pravého radia tura), kamenná sekerka, silicitové škrabátko, část pískovcového valounu a kosterní pozůstatky prasete. Dále byly zachráněny zbytky lidského skeletu, jenž patřily nedospělému jedinci zemřelému ve věku 10-20 let. Nositelé kultury zvoncovitých pohárů přišli do středoevropského prostoru ze Španělska, resp. sev. Afriky. Jejich keramickou produkci a výrobky z mědi, kosti a kamene poznáváme z výbavy hrobů (kostrových a žárových) ale i ze sídlištních jam. V Blučině byl v roce 1928 při hloubení svodnice objeven hrob o rozměrech cca 100x100 cm, v němž byly nalezeny fragmenty nádob, z nichž se podařilo rekonstruovat čtyři zvoncovité poháry, rozštípnutý kančí kel a osm silicitových oštěpů. Mezi keramickými zlomky se nacházely drobné zlomky kostí, což nás vede k doměnce, že v daném případě se jedná o zbytky žárového pohřbu. Obě uvedené kultury se staly základem, z něhož se formovala za výrazného přispění vlivů vyzařujících do moravského prostředí z Karpatské kotliny tzv. protoúnětická kultura, která se stává hlavním fenoménem vývoje ve starší době bronzové, kde vystupuje pod označením únětická kultura (její počátky jsou totiž spjaty s vývojem kultur v pozdním eneolitu). První hrobový nález zmíněné kultury pochází již ze 70. let 19. století. Kostrové hroby, jež jsou hlavním zdrojem poznání materiální kultury tohoto lidu, byly objeveny až v padesátých létech při záchranných výzkumech prováděných pracovníky AÚ ČSAV v Brně v trati Půllány a patrně také v poloze Dolní Kolberky. Jejich výbavu reprezentují různě profilované džbánky a mísy, ale i silicitové artefakty (šipka a dva úštěpy).

Permanent link to this article: http://old2.blucina.cz/o-obci/historie/archeologicky-vyzkum/doba-kamenna/