↑ Return to Archeologický výzkum

Print this Stránka

Doba bronzová a halštatská

dobabronzova1Na rozhraní třetího a druhého tisíciletí starého letopočtu se střední Evropa ocitá na prahu nové dějinné epochy - doby bronzové. Již sám název prozrazuje, že novým výrobním materiálem se nyní stává člověkem poprvé uměle připravená, v přírodě se jinak nevyskytující látka, slitina mědi a cínu, bronz. Jeho poměrně široké uplatnění při výrobě nástrojů, šperků i zbraní výrazně ovlivnilo hospodářský a společenský vývoj doby bronzové. Omezený výskyt primárních surovin bronzu, měděných a cínových rud, si vynutil rozvoj obchodu s různými formami polotovarů a hotových produktů na velké vzdálenosti. Morava nebyla po této stránce surovinově soběstačná, měděné ingoty sem byly importovány až z východních Alp a ze středního Slovenska; ilustrativní ukázkou skladu (depotu) takových ingotů ze starší doby bronzové může být poklad 62 kusů měděných kruhových hřiven nalezených u Blučiny v poloze Padělky u bílého kříže. Výrobě bronzu se pro technologickou náročnost museli věnovat již specializovaní řemeslníci. Definitivně se tak vytváří nová sociální vrstva metalurgů. Jejich činnost máme dobře doloženou zpravidla nélezy odlévacích forem (kadlubů), dyzen a bronzových kovářských nástrojů, jaké známe i z blučinských Cezav. Již existence vrstvy metalurgů nasvědčuje tomu, že struktura společnosti doby bronzové je oproti eneolitu již poněkud složitější a také diferencovanější. Patriarchálně rodové společenské vztahy se začínají uvolňovat, rodová pospolitost dostává první vážné trhliny a vytvářejí se vyšší politicko-společenské jednotky, kmeny. Právě kmenoví náčelníci a jejich rodiny tvoří společensky nejprivilegovanější vrstvu, jakousi rodovou šlechtu. Ta se počíná obklopovat nejlepšími bojovníky, čímž vznikají vojenské družiny a koncem doby bronzové tak společnost dospívá do stadia tzv. vojenských demokracií, poslední formy vývoje rodové pospolitosti. Ekonomickou základnou doby bronzové zůstal eneolitický model orebního zemědělství, jedinou agrotechnickou novinkou se na rozhraní starší a střední doby bronzové staly bronzové srpy. Z obilovin se i nadále pěstuje nejčastěji pšenice jednozrnka, dvojzrnka a proso, z luštěnin bob, jako technická, vláknodárné rostliny a olejniny sloužily lnička setá, len setý a konopě setá. Až na poslední tři jmenované druhy máme všechny tyto plodiny dobře doloženy i z výšinného sídliště na Cezavách. Rozbory zvířecích kostí z této lokality pak ukazují, že v chovu dobytka měl největší význam skot, dalšími domácími zvířaty byly ovce, koza domácí a prase domácí, v mladší době bronzové se poprvé objevuje také domestikovaná forma kura. Kůň byl využíván k jízdě a k zápřahu do vozu, doloženo je i několik forem psa domácího. Mezi lovenou, volně žijící zvěří dominují prase divoké a jelen, příležitostně byl loven i srnec, vlk, medvěd, liška, zajíc, jezevec a bobr. Jak dokládají nálezy z Cezav i z dalších lokalit, zpestřoval jídelníček populace doby bronzové také rybolov, běžně praktikovaný, a přitom nikterak náročný byl i sběr hlemýžďů a škeblí. V době bronzové zjišťujeme na katastru Blučiny ve srovnání s neolitem již mnohem intenzivnější a také téměř nepřetržité osídlení; z hlediska přírodně geografického se vlastně jedná o osídlení mikroregionu levobřežní trasy dolního toku Litavy až po její soutok se Svratkou. Zastoupeny jsou tu tak všechny archeologické kultury, které se v průběhu doby bronzové vyvíjely na jižní Moravě. Již lid starobronzové únětické kultury zanechal stopy svého pobytu na několika mistech blučinského katastru. Byla to právě únětická populace, která poprvé využila strategické výšinné polohy Cezavy, vypínající se 70 m nad inundační nivou Litavy, zde, na dolním toku, označované jako Cezava. Archeologickými výzkumy bylo doposud na západním svahu Cezav i na samotném temeni návrší zjištěno na třicet sídlištních jam únětické kultury, funkčně představující většinou skladovací, zásobní sklípky na obilí. Tento druh objektu je běžný i na jiných sídlištích, a to nejen únětické kultury. Nikoliv neobvyklé nejsou ani lidské kosterné pozůstatky v těchto jamách. Na Cezavách byly prokázány v šesti případech, z nichž dva jsou mimořádně pozoruhodné. V objektu č. 5/1985 byl zjištěn mimo jiné početný soubor lidských kostí, pocházejících nejméně ze dvanácti jedinců, většinou dětí ve věku 2-6 let. Přitom ani jedna kost nebyla celá, bez poškození, všechny vykazují stopy násilných zásahů jakými bylo tlučení, štípání nebo i řezání. Jinou obdobu tohoto druhu nálezové situace přineslo objekt 46/1993, na jehož dně byly vedle sebe uloženy dvě lidské kostry, asi pětadvacetiletého muže a nanejvýš patnáctileté dívky. Oběma jedincům chyběly horní končetiny včetně lopatek, mužskému skeletu navíc od kolenou dolů i nohy. Dolní končetiny dívčí kostry byly pohozeny za zády na bok uloženému skeletu, musely být tedy odděleny jak od pánve, tak v kolenou a chodidla zde nebyla zjištěna vůbec. Na skeletu muže byla prokázána opět řada zásahů, svědčících o násilném usmrcení a dalších, již postmortálních manipulacích.dobabronzova3 Není možné za současného stavu výzkumu beze zbytku zodpovědět na otázku, co se zde všechno odehrálo a hlavně jaké to mělo důvody. S více či méně obdobnými nálezovými situacemi se setkáváme i na jiných lokalitách a nejenom v únětické kultuře; uvidíme, že na samotných Cezavách se nepohřbené lidské kosterné pozůstatky objevují znovu ještě později, v mladší době bronzové. Nepochybně máme co činit s pozůstatky složitých magicko-náboženských obřadů, při nichž byly přinášeny i lidské oběti. Je značně pravděpodobné, že součástí těchto krvavých rituálů byly i určité formy kanibalismu. V případě lidských koster v původně zásobních jamách (obilnicích) starší doby bronzové lze uvažovat nejspíše o lidských obětech souvisejících s pravidelnými zemědělskými rituály, jež měly přispívat k obnově vegetativních a plodivých sil a tím k zajištění příští úrody. Zatím se nepodařilo prokázat, že by již lid únětické kultury vybudoval na Cezavách nějaké opevnění; je to ostatně málo pravděpodobné, neboť na žádném z osmi dosud známých únětických výšinných sídlišť na Moravě nebyla zjištěna soudobá fortifikace. Zato byly na západním svahu Cezav v roce 1957 zachyceny a prozkoumány dva kostrové hroby, tedy skutečné rituální pohřby únětické kultury. Několik desítek koster zřejmě s bronzovými záušnicemi, vlasovým šperkem, bylo ůdajně rozkopáno počátkem 80. let při stavbě budov zemědělského družstva na úpatí Cezav. Je tedy pravděpodobné, že k únětické osadě na návrší Cezavy se ve spodní části západního svahu rozkládalo i menší pohřebiště. Další početné stopy osídlení únětickým lidem nacházíme na druhém konci blučinského katastru, východně od obce. Na dvou místech, v poloze Dolní Kolberky a Horní Kolberky byly jednak orbou, jednak stavbou sušárny rozrušeny kostrové hroby; další, v pořadí již čtvrté únětické pohřebiště se nacházelo zřejmě až zcela na východním konci katastru, v poloze Půllány. Vedla Cezav byly stopy dalšího únětického sídliště zachyceny počátkem 60. let při výzkumu laténského pohřebiště těsně při východním okraji obce, v trati Konopné zahrádky. Toto sídliště vytváří s nedalekými pohřebišti v Kolberkách jeden tzv. sídelní areál. V jeho rámci se nacházel také již zmíněný depot měděných nákrčníkovitých hřiven v Padělcích u bílého kříže a pozůstatkem dalších pokladů v témže areálu by mohly být tři hřivny, nalezené v r. 1951 u hřbitova. dobabronzova2V mladší části starší doby bronzové (na přelomu 17. a 16. stol. př. n. l.) se za působení jihovýchodních kulturních vlivů únětická kultura vyvíjí v kulturu věteřovsko-maďarovskou. Hmotnou kulturu jejich nositelů označujeme na jižní Moravě jako věteřovskou skupinu. V protikladu k situaci v únětické kultuře dochází nyní k poklesu hustoty osídlení, což se nám odráží i na blučinském katastru, neboť proti 4-5 nalezištím únětickým zde zjišťujeme jenom dvě lokality věteřovské. Ústřeními body sídelní věteřovské struktury se stávají výšinné, nyní již uměle opevňované polohy, jež v archeologické nomenklatuře figurují jako hradiska. K nejznámějším a nejlépe prozkoumaným hradiskům věteřovské skupiny na Moravě náleží i blučinské Cezavy. Vrchol tohoto návrší byl nyní opevněn kamennou hradbou s předsunutým příkopem, čímž vznikla asi 4 ha velká akropole. Opevňovací příkop probíhal nezávisle jak na západním, tak na východním svahu. Byl asi 6 m široký a dosahoval až pětimetrové hloubky. Hradba sestávala z čelní kamenné zdi, která se na vnitřní straně opírala o hliněný násep, zpevněný ještě dřevěnou konstrukcí, na níž bylo použito dřevo dubu a jilmu. Lehčí stavební prvky, jako nástavby v koruně hradby, byly zhotoveny z větví lísky a topolu nebo vrby. Při stavbě hradebního tělesa byly použity většinou místní vápence, zhruba desetina kubatury byla ale přinesena z větších vzdáleností. Hradisko na Cezavách plnilov 16. stol. př.n.l. nepochybně v rámci širšího regionu důležitou hospodářskou a společensko-správní úlohu. Sídlily zde majetnější a privilegovanější společenské vrstvy, které organizovaly a řídily i výstavbu celého mohutného opevnění. Na hradisku se koncentrovala do určité míry snad i specializovaná nezemědělská produkce, zejména metalurgie, výroba kvalitních a estetických keramických nádob a kostěných nebo parohových předmětů. Současně bylo hradisko aktivně zapojeno do tehdejšího dálkového výměnného obchodu, což bylo dáno mimo jiné i výhodnou polohou na soutoku Litavy a Svratky, podle jejichž toků směřovala severojižním směrem i jedna z větví tzv. jantarové stezky. O tom na Cezavách svědčí nálezy drobnějších jantarových šperků, především korálů, zhotovovaných z baltského jantaru. Jiným výrazným projevem cizích kulturních vlivů a rozsáhlých obchodních kontaktů jsou na lokalitě např. kostěné a parohové předměty s ornamentem strmé vlnovky, která je výzdobným motivem některých artefaktů až v řeckých Mykénách. Ke způsobu zániku věteřovského hradiska na Cezavách se zatím nelze konkrétněji vyslovit, při výzkumu fotifikace byly však na dně příkopu na různých místech zjištěny stopy požáru. Známky přítomnosti dalšího věteřovského sídliště byly zaregistrovány teprve poměrně nedávno (1988) zhruba mezi náměstím a východním koncem obce (mezi č.p. 278 - 605). Při různých zásazích do terénu zde byly obnaženy zčásti naplavené kulturní vrstvy, obsahující mimo jiné i zlomky věteřovské keramiky. Nanejvýš stopadesátileté období věteřovského vývoje mělo na jižní Moravě zřejmě poměrně náhlý konec, neboť již počátkem 15. stol. př.n.l. zde zjišťujeme vykrystalizovanou novou skupinu památek hmotné kultury, která časově spadá již do střední doby bronzové (15.-14. stol. př.n.l.). Archeologicky je tento kulturní projev znám jako středodunajská mohylová kultura, jež je součástí širšího středobronzového komplexu mohylových kultur, rozprostírajících se od Porýní na západě až po západní Slovensko a Maďarsko na východě. Nejstarší vývojový stupeň středodunajské mohylové kultury nemáme v Blučině zatím nikde doložen; je pravděpodobné, že po zániku věteřovského hradiska na Cezavách tento mikroregion nebyl po dobu asi několika desítek let vůbec osídlen. Teprve v mladším mohylovém stupni (14. stol. př.n.l.) vzniklo na Nivkách prosté, otevřené sídliště. Jako většina ostatních je i toto sídliště známo bohužel jenom z náhodných povrchových nálezů a z několika narušených sídlištních jam. Koncem 14. stol. př.n.l. se pod novým vlivem jihovýchodního sousedství z domácího, mohylového podloží plynule vyvíjí kultura středodunajských popelnicových polí, která na jižní Moravě svoji starší (velatickou) a mladší (podolskou) fází reprezentuje mladší a pozdní dobu bronzovou (13.-9. stol. př.n.l.). Tento úsek pravěkých dějin je téměř po celé Evropě ve znamení žárového pohřebního ritu, kremace, a podle rozsáhlých žárových pohřebišť s tisícemi popelnic (uren) se hovoří také o období popelnicových polí. Podobně jako ve starší době bronzové nacházíme i nyní na katastru Blučiny hned několik lokalit kultury středodunajských popelnicových polí, z nichž většina je datována již do časného stupně její starší, velatické fáze, což je, pro přiblížení, zhruba do období, kdy byla řackými Achaji vyvrácena Homérova Trója (1300-1250 př.n.l.). Podle blučinských nalezišť, zejména pak podle nálezů z Cezav, je tento nejstarší vývojový stupeň v archeologické periodizaci označován dokonce jako stupeň a horizont Blučina. Charakter osidleni Cezav je nyní v porovnání s únětickým nebo věteřovským značně odlišný. Zatím se nepodařilo prokázat, že by návrší bylo počátkem mladší doby bronzové znovu opevněno. Původně věteřovská fortifikace již nemohla být použita, neboť na západním svahu podlehla již natolik destrukci, že opevňovací příkop byl zcela zasypán a na východním svahu byl coby terénní deprese patrný jen tam, kde dosahoval původně největší hloubky. Nelze tudíž již hovořit o hradisku. Dále pak se zde horizont velatického osídlení vyznačuje několika specifickými rysy, kterými se Cezavy odlišují od většiny známých současných lokalit, v některých ohledech pak můžeme velatické Cezavy dokonce považovat za evropskou archeologickou raritu. Prvním fenoménem je mimořádné množství lidských kosterních pozůstatků (dosud nalezeno nejméně na 120 jedinců), které jsou v různé koncentraci nepravidelně rozptýleny po celé, zhruba dvacetihektarové ploše lokality. Nacházíme je v nejrůznějších polohách buď jako víceméně kompletní skelety, nebo jen jako jejich části, nechybí ani nálezy jednotlivých lidských kostí. Celé kostry jsou většinou nepietně uložené, jenom jako by pohozené a v nepřirozených polohách. Rozhodně je tedy až na několik výjimek, kde jsou i milodary, nemůžeme považovat za řádné, rituální pohřby (v té době se již přece pohřbívalo žehem) a nelze tudíž Cezavy v tomto horizontu klasifikovat ani jako pohřebiště. Lidské kosterní zbytky vystupují téměř vždy jako součást plošných koncentrací nálezů nejrůznějšího druhu. Kromě lidských kostí tak v těchto kumulacích nacházíme pravidelně také četné kosti zvířecí (nejčastěji z tura domácího), rozbité keramické nádoby i jednotlivé střepy, neopracované kameny, bronzové artefakty, často nechybí ani paleobotanický materiál (zuhelnatělé obilí, proso, zlomky spáleného dřeva), lastury či dokonce petrifikované zvířecí exkrementy. dobabronzova6Zmíněné nálezy bronzových předmětů představují druhý fenomén velatického osídlení Cezav; je jich zde totiž opět neobyčejné kvantum a často je nacházíme soustředěné v podobě bronzových pokladů, tzv. depotů. Od nálezu prvního pokladu v r. 1933 zde bylo až dosud objeveno 18 bronzových depotů, což je rekordní počet, který nemá v Evropě obdoby. V inventáři těchto depotů figurují nejčastěji zlomky bronzových srpů a měděných slitků, představujících vlastně surovou, z rudy vytavenou a na Cezavy importovanou měď, určenou již k výrobě vlastních bronzových odlitků. Tuto lokální metalurgickou produkci spolehlivě dokládají především nálezy kamenných kadlubů, většinou ovšem fragmentálních, a také zlomek hliněného pláště tzv. ztracené odlévací formy. S výrobou a opracováním kovu souvisí i řada vlastních bronzových nástrojů jako např. dlátka, kladivo, kovadlinka nebo kuželovité odlévací jádro. Určitým charakteristickým rysem velatického osídlení Cezav je posléze skutečnost, že se nyní již neobjevují běžné sídlištní jámy, jaké známe ze zdejšího staršího osídlení nebo i z řady jiných lokalit v průběhu celé doby bronzové. Setkáváme se tu jen se zmíněnými již plošnými nálezovámi kumulacemi a pokud se tu výjimečně objeví zahloubené velatické objekty, jsou jen poměrně mělké, nevelké a vyznačují se nápadným množstvím nálezů, zejména keramických nádob, spáleného obilí či prosa, zlomky kamenných podložek na drcení obilí a pod. Můžeme-li ve starší době bronzové Cezavy klasifikovat jako nejprve výšinné únětické sídliště a poté věteřovské hradisko, pak časně velatický horizont je zde charakterem nálezových situací i koncentrací nálezů samotných v porovnání s většinou jiných lokalit natolik neobvyklý, že jeho historická interpretace není zcela jednoznačná a je také předmětem již dlouholeté odborné polemiky. Starší teorie (např. o dobytí osady a vyvraždění obyvatelstva, nebo o osadě kovolitců se specifickým, krutým a lidské oběti vyžadujícím pohřebním ritem) se zaměřovaly většinou jen na objasnění neobvyklých situací s lidskými kosternými pozůstatky. Je však třeba hledat takové vysvětlení, které zohlední všechna uvedená specifika lokality, tedy kromě lidských skeletů také bronzové depoty, doklady metalurgické výroby i absenci klasických sídlištních jam,a objasní jejich příčinné souvislosti. Za současného stavu výzkumu se jako nejpravděpodobnější jeví výklad, podle něhož Cezavy na počátku mladší doby bronzové fungovaly v rámci určitého regionu jako centrální, výšinný sakrální okrsek. V časovém rozpětí asi 50-75 let Cezavy periodicky navštěvovali obyvatelé otevřených zemědělských osad ze širšího okolí a účastnili se zde různých magicko-náboženských a sociálních rituálů, v mnoha případech nepochybně krvavých, spojených s obětováním lidí i zvířat a s ukládáním obětin či votivních darů božstvům v podobě bronzových pokladů. Nelze přitom vyloučit, že určitá menší sociální skupina či vrstva sídlila v té době v Cezavách trvaleji. Doklady metalurgické výroby na lokalitě s funkcí posvátného výšinného okrsku nekolidují, naopak lze v tomto spojení hledat jeden z úhelných kamenů této interpretace. V oblasti tehdejšího východního Středomoří jsou totiž známy příklady vzájemných vztahů mezi kultovně náboženskými jevy, svatyněmi na jedné straně a řemeslnou výrobou, zvláště metalurgií na straně druhé. Metalurgické dílny zde pracovaly v areálech chrámových okrsků, někde byla správa a organizace řemesla dokonce v chrámové režii. Můžeme proto Cezavy v mladší době bronzové považovat jak za výšinnou svatyni, tak za středisko ritualizované metalurgické výroby. S určitým centrálním postavením cezav koresponduje i poměrně husté osídlení nejblížšího okolí. Jen v katastru Blučiny jsou podchycena další dvě časně velatická sídliště; první se nacházelo přímo uprostřed obce, druhé bylo několikrát narušeno v Dolních Kolberkách. K těmto sídlištím známe v Horních Kolberkách a U svodnice také příslušné žárové pohřebiště, žel dnes již zřejmě značně zničené orbou, neboť již v r. 1964 zde bylo rozoráno jedenáct žárových hrobů. dobabronzova5V mladších vývojových stupních popelnicových polí osídlení Blučiny již prořídlo. Z podolské fáze středodunajských popelnicových polí máme nálezy střepového materiálu doloženo sídliště v západní části obce. K ojedinělé pozdně bronzové nádobce, bezuché amforce, z Nivek postrádáme bližší nálezové údaje a v původní sbírce J.Dezorta se nachází velaticko-podolský džbánek, který měl být nalezen na Cezavách a obsahovat bronzové pukličky, jantarové a skleněné korály. I v tomto případě ale chybí konkrétnější fakta o nálezové situaci, mohlo by se jednat o jeden z dalších pokladů (ovšem poněkud mladší než předchozích osmnáct), nebo o nerozpoznaný žárový hrob. Starší doba železná (800-400 př.n.l.), běžně označovaná podle rakouského naleziště v Hallstattu jako doba halštatská, je vyvrcholením a současně epilogem pravěku. V některých částech Evropy figurují na jevišti dějin již historicky známé národy (např. Řekové, Etruskové, Thrákové), střední Evropa zůstává ještě ale etnicky anonymní. Nejmarkantnější ekonomickou novinkou je nyní výroba a zpracování železa, jež však v našem prostředí zůstává až do příchodu Keltů technicky nedokonalá a objemově nízká. Společnost doby halštatské byla již značně rozvrstvena a majetkově diferencována. Na jedné straně nacházíme vrstvu velmožů, obklopenou vojenskými družinami a pohřbívající své příslušníky kostrově v monumentálních, bohatě vybavených hrobkách pod mohylami; na druhé straně pak stojí nějakým způsobem již závislí členové občiny, nemající svým postavením již daleko k patriarchálním otrokům. Příslušníky této nižší společenské vrstvy můžeme identifikovat v některých žárových hrobech, obsahujících jen 2-3 nádoby. V době halštatské se na jižní Moravě vyvíjí kultura horákovská. Její nositelé zanechali v Blučině stopy svého pobytu nejméně na pěti místech. Za nejzajímavější lze považovat hrob, který byl po narušení orbou prozkoumán v r. 1961 v trati Štumberky. Ve čtvercovité hrobové jámě (150x170 cm) s původně kamennou a dřevěnou vnitřní konstrukcí se zde kromě žárového pohřbu nacházelo devět keramických nádob. Hrob tvarem i konstrukcí nesporně imituje monumentální hrobky halštatských velmožů, je ale menší, obsahuje jen žárový pohřeb a chybí v něm bojovnická a jezdecká výbava. Přítomnost dalších podobných nebo i prostých žárových hrobů ve Štumberkách nebyla zatím prokázána. Skutečné horákovské pohřebiště se ale nacházelo pod Velkým kopcem, kde v r. 1941 při úpravě fotbalového hřiště byl rozkopán neznámý počet žárových hrobů. Některé nálezy tehdy zachránil J.Dezort, hrobové celky však odtud dochovány nejsou. Obě polohy s hrobovými nálezy se nacházejí na severním svahu Výhonu. Nedaleko, nížeji po svahu se pak rozkládalo v poloze Konopné zahrádky, Nivky a U svodnice větší horákovské sídliště. Nálezy z této lokality pocházejí většinou opět jen z povrchových sběrů či narušených sídlištních jam. Zlomky horákovské keramiky, nacházené při různých terénních pracech ve východní části obce (konkrétně mezi domy č.p. 278-605), již se sídlištěm v poloze Konopné zahrádky vzhledem k velikosti areálu již patrně nesouvisí. Nacházejí se tu tak dvě blízko sebe situovaná sídliště, která nemohla být současná. Ojedinělé zlomky starších nálezů keramiky a střepy nalezené při zozšiřování sklepa v domě č.p. 361 ukazují konečně na existenci ještě dalšího, již třetího horákovského sídliště, tentokrát v západní části obce. Zatím nebyla pro nedostatečný stav výzkumu objasněna vzájemná chronologie těchto všech horákovských nalezišť v Blučině. Zřejmě nejmladší halštatské osídlení však budeme moci konstatovat opět na Cezavách. Ze starších výzkumů odtud totiž pochází sporadický pozdně halštatský střepový materiál a při výzkumu v r. 1988 byl ve vrstvě nalezen dokonce bronzový trojbřitý hrot šípu, což je prvek cizího, jihovýchodního až východního původu, datovaný do pozdního horákovského stupně (5. stol. př.n.l.).

Permanent link to this article: http://old2.blucina.cz/o-obci/historie/archeologicky-vyzkum/doba-bronzova-a-halstatska/